úterý 19. června 2012

Lupiči mrtvol


Není snad ani třeba opakovat starou pravdu, že nezáleží na délce textu, ale na jeho kvalitě, a že čtenářským ideálem není spolykat kvantum tlustých románů; kdo umí dobře a pozorně číst, pozná dokonalost i v miniatuře, možná právě v ní. Nehledě na to, že takový text si lze s prospěchem a bez ztráty času pročíst několikrát, jaksepatří do něho proniknout a vzít si z něho maximum.“ (Jan Zábrana)

Pokud jde o nejvýznamější horrorové antologie jaké u nás byly vydány, pak musíme společně s Tichou hrůzou jedním dechem jmenovat také Lupiče mrtvol. Tomáš Korbař totiž v onom krátkém období politického uvolnění na konci 60. let nezůstal ve své usilovné propagaci žánru osamocen. Dalším odvážným byl básník Jan Zábrana.
Tomu se podařilo prosadit vydání svého pozoruhodného výběru doslova na poslední chvíli. LUPIČI MRTVOL totiž vyšli v roce 1970, na samém počátku normalizace - rochnivé to idylky všech bonzmajstrů, omezenců a snaživých zmrdů.
Už podtitul „světové horrory“ dával tušit, že Zábrana se rozhodl vydat trochu jinou cestou než Korbař, který se v Tiché hrůze zaměřil „pouze“ na moderní angloamerický horror. Toto zdánlivé omezení však ve skutečnosti žádným omezením nebylo. Právě naopak: Britští a američtí autoři dali v té době světu obrovské množství dnes již klasických majstrštyků, které budou v horrorové pokladnici vždy zářit leskem nejjasnějším.
Jan Zábrana si byl dobře vědom, že Korbař mu tu pokladnici Tichou hrůzou tak trochu (dost) vybrakoval. Možná i proto se rozhodl, že v Lupičích rozšíří záběr ze Států a britských ostrovů rovnou na celý svět. A nejen to: Nezůstal jen ve 20.století, ale šel i hluboko do minulosti. Dalším zpestřením bylo, že zatímco Korbař představil hlavně spisovatele mající slovo „horror“ jako své druhé jméno, Zábrana neváhal zařadit autory s tímto žánrem obvykle nespojované. Ke slovu se tak dostali nejen horroroví klasici jako Poe nebo Lovecraft, ale i představitelé „vyšší literární kasty“, jako William Faulkner či Virginia Woolfová.
Není jisté, zda tento Zábranův přístup byl vynucen dobovými poměry (velká jména jako ospravedlnění existence „nemarxistické“ knihy), nebo to byl jeho záměr už od počátku. Osobně bych se přikláněl k tomu, že svou roli sehrálo více faktorů: Snaha prosadit vydání knihy se „socialisticky nevhodným zaměřením“, i záměr odlišit se od svého předchůdce.
A ještě něco udělal Zábrana jinak (a věřím, že si to patřičně vychutnal): Zatímco jeho „kolega ve zbrani“ nechal povídky v Tiché hrůze mluvit samy za sebe, Zábrana svou antologii nejenže uvedl rozsáhlou a velice zajímavou předmluvou s názvem „Rozkoš z hrůzy“, ale všem autorům věnoval též vlastní medailónek a u každé povídky navíc provedl její krátký rozbor. Právě díky této přidané hodnotě získávají Lupiči mrtvol na významu – nabízejí nejen kvalitu osvětově beletristickou, ale též propagačně publicistickou.
Jan Zábrana („choice, introduction, commentaries“, jak je uvedeno v tiráži) nabízí čtenáři své vlastní dojmy, zajímavé myšlenky, postřehy a názory. Je vítaným společníkem, zkušeným průvodcem a vtipným kumpánem. Vyžaduje čtenářovu pozornost a spolupráci, burcuje ho k zamyšlení. Vysvětluje souvislosti, nadhazuje kontroverzní teorie, předává vědomosti a skrz dávno zažloutlý papír jediného, jedenačtyřicet let starého vydání své antologie, dodnes naprosto rovnoceně komunikuje se svým čtenářem.
V tehdejším Československu byli Korbař i Zábrana opravdovými věrozvěsty žánru. Vládli dokonale jak vlastním, tak mnoha cizími jazyky, měli velké překladatelské zkušenosti, a díky svému rozhledu se dostali k literatuře, která byla na rudé straně železné opony dokonalým tabu. Budiž jim velký dík za to, že si klenoty, které nalezli, nenechali jen pro sebe, a navzdory nepříznivým poměrům neváhali a seznámili s nimi co nejširší okruh čtenářů.

Obsah:

Edgar Allan Poe - BERENICE (Berenice, 1835)
Ambrose Bierce - TAJEMSTVÍ MACARGEROVY ROKLE (The Secret of Macarger's Gulch, 1893)
Ambrose Bierce - JEDNÉ LETNÍ NOCI (One Summer Night, cca 1906)
Guy de Maupassant - ZLOČINCOVA RUKA (La main d'écorché, 1875)
Guy de Maupassant - ZPOVĚĎ (La Confession, 1883)
Robert Louis Stevenson - LUPIČI MRTVOL (The Body Snatcher, 1884)
Saki (Hector Hugh Munro) - SREDNI VAŠTAR (Sredni Vashtar, cca 1910)
Ivan Bunin - STRAŠNÁ POVÍDKA (Strašnyj rasskaz, 1926)
Virginia Woolf - DÁMA V ZRCADLE: ODRAZ (The Lady in the Looking-Glass: A Reflection, 1929)
H.P. Lovecraft - HRŮZNÝ STAŘEC (The Terrible Old Man, 1921)
William Faulkner - RŮŽE PRO EMILII (A Rose for Emily, 1930)
Curzio Malaparte - ČERNÝ VÍTR (Il Vento Nero, 1949)
Evelyn Waugh - MUŽ, KTERÝ MĚL RÁD DICKENSE (The Man Who Liked Dickens, 1933)
Ray Bradbury - VÍTR (The Wind, 1943)
Ray Bradbury - EMISAR (The Emissary, 1947)
Ray Bradbury - KOSTLIVEC (Skeleton, 1945)
William F. Nolan - MALÝ SVĚT LEWISE STILLMANA (The Small World of Lewis Stillman, 1957)
Roald Dahl - SKOPEC NA PORÁŽKU (Lamb to the Slaughter, 1957)
Stephen Grendon - PÁN Z PRAHY (A Gentleman from Prague, 1944)
Pauline C. Smith - LIDÉ OD VEDLE (The People Next Door, 1952)
George Langelaan - MOUCHA (The Fly, 1957)

Pojďme se teď na následovníka Tiché hrůzy podívat trochu blíže:
Knihu vydalo nakladatelství Orbis v edici Kobra, což byla „konkurence“ známé detektivkářské edice Mladé fronty, Smaragd. Povídky jsou řazeny chronologicky od nejstarších autorů (Poe, Bierce, Maupassant, Stevenson) až po (tehdy) nejmladší (Bradbury, Dahl, Nolan, Langelaan).

K nejlepším patří tyto povídky:

Ambrose Bierce – JEDNÉ LETNÍ NOCI
Kratičká ale působivá černá anekdota na klasické téma vylupovačů hrobů. Líčí trable, jaké kdysi museli podstoupit studenti medicíny, když si chtěli trochu zapitvat. Na svou dobu (druhá polovina 19.století) je tenhle kousek docela splatterpunková záležitost.
Saki – SREDNI VAŠTAR
Humorně horrorová povídka. V hlavních rolích nepříjemná semetrika a k tomu jedna dravá fretka s ostrými zoubky. Možná už teď lecos tušíte. Ale možná jen proto, že více než sto let starý Sakiho příběh byl všem podobným kouskům dobrým vzorem.
Evelyn Waugh – MUŽ, KTERÝ MĚL RÁD DICKENSE
Tahle historka slavného spisovatele s ženským jménem byla původně součástí románu Hrst prachu. Funguje ale velice dobře i sama o sobě.
Waugh nikdy nepsal horrory. Přesto se tento text stal inspirací k několika moderním strašidelným povídkám (např. k Newmanově Muži, který sbíral Barkera).
Ray Bradbury – VÍTR
Jeden z nejlepších horrorů Velkého Raye je z velké části vlastně záznamem telefonního hovoru. Bellův přístroj zde představuje jediné spojení mezi reálným světem a světem rozběsněného, triumfujícího nadpřirozena.
(Je zajímavé, že Bradbury mohl za komančů po většinu času volně vycházet. Zřejmě si jeho nechuť k technickým vymoženostem moderní doby a totalitě všeho druhu soudruzi vysvětlovali jako kritiku kapitalistického systému.)
William F. Nolan – MALÝ SVĚT LEWISE STILLMANA
Talentovaného mladého spisovatele v 60.letech objevil a propagoval sám Bradbury. Nolan byl považován za velkou naději fantastického žánru, ale v dalších letech už o něm moc slyšet nebylo. Přesto je Malý svět jedním z vrcholných momentů sbírky: Temný a silně působivý sci-fi horror o mimozemské invazi, který ve svých posledních řádcích ukrývá brilantní a zcela nečekanou pointu.
Roald Dahl – SKOPEC NA PORÁŽKU
Dahl je dnes známý hlavně díky svým moderním pohádkám pro děti (např. Čarodějky nebo Karlík a továrna na čokoládu). Kromě nich však psal i výborné a úspěšné povídky pro dospělé. Jde vesměs o mistrně vypointované, černohumorné příběhy, často plné až šokujících nápadů. Mnohé z nich se jednou nohou zdárně pohybují i na území našeho žánru. Sice většinou nejde o čisté horrory, ale myslím si, že našinci Dahlovi vesměs dobře rozumějí. Skopec na porážku je jedním z nejlepších kousků tohoto anglického spisovatele.
Stephen Grendon – PÁN Z PRAHY
Oblíbený příběh mého pozdního dětství (koncem 80.let jsem viděl i filmovou verzi) je pro tuzemského čtenáře zajímavý už tím, že se odehrává v Praze za dnů tzv. mnichovské zrady.
(Zajímavost: Povídka byla převzata z jakéhosi poválečného magazínu, a Zábrana Grendona považuje za naprosto neznámého autora. Píše o něm: „Jediný z autorů, o němž nevíme vůbec nic.“
Kdyby se náš básník dožil věku internetu, po zadání spisovatelova jména do vyhledavače Google by zjistil, že Stephen Grendon je pseudonym američana Augusta Derletha, žijícího v letech 1909 – 1971. Derleth/Grendon byl především jedním z mnoha fanoušků a zdárných pokračovatelů H.P.Lovecrafta. K jeho tvorbě patří povídkové sbírky a romány většinou s jednoznačnými názvy jako Tales of the Cthulhu Mythos, Dunwich Cycle, New Worlds for Old nebo Mask of Cthulhu.)
George Langelaan – MOUCHA
Tak jako Tichou hrůzu uvádějí legendární Ptáci, Lupiče mrtvol uzavírá podobný horrorový majstrštyk: Moucha. Klasický kus, který využívá mnoha způsobů vyprávění (deníkové zápisky, citace z dopisů, živé dialogy, vzpomínky i přímé popisy děje). Začíná jako klasická detektivka, pokračuje jako sci-fi a vrcholí jako čirý horror. Ale Langelaan dokáže všechny tyto složky s bravurou a nenásilnou elegancí skloubit do jednoho dokonalého celku. Takového, jaký se pak čte jedním dechem.
„Kdybych měl volit mezi uváděnými autory a hodnotit, kdo z nich umí hrůzu nejlépe napsat, vybral bych jistě Langelaana“
, říká Jan Zábrana.
Nutno dodat, že stejně jako Ptáci Daphne du Maurier měli ve filmovém světě svého Hitchcocka, pak Moucha našla tamtéž svého Cronenberga. Oba režiséři se od literární předlohy ve svých filmech v mnohém odklonili, takže četba původních povídek (obě patří k absolutní špičce žánru) může neznalým poskytnout zážitek zcela nového druhu. A to platí zejména pro Lagelaanovu Mouchu.

Když jsem v dubnu 2006 psal o Lupičích mrtvol na svůj starší blog Horror, chlast & rock'n'roll (tento příspěvek je jen mírně upravenou kopií mého tehdejšího článku), uzavřel jsem své povídání takto:
"Lupiče mrtvol znám už dlouho. Poprvé jsem je četl někdy koncem 70. let. Jen málo toho ale zatím vím o borci, který dal tuhle antologii dohromady. Slyšel jsem jen, že to byl našinec každým coulem, pil hodně piva, byl neustále v nemilosti mocných (ač skvělý literát a překladatel, musel makat jako dělňas) a nakonec zemřel zapomenut v roce 1984.
Měl jsem od jednoho zajímavého chlapíka z práce již před časem přislíben Zábranův (vysoce ceněný) vlastní životopis. Ten dobrý muž však docházel do zaměstnání opilý tak často, že než mi knihu stačil donést, tak ho vyhodili. Jak ho znám, jistě teď v nějaké knajpě na periférii Ostravy propíjí svou podporu v nezaměstnanosti. A možná právě teď zvedá nad stránkami autobiografie jednoho našince další půllitr na jeho počest."
Od té doby jsem sám už několikrát poctivě propíjel svou podporu v nezaměstnanosti a vystřídal pěkných pár pochybných zaměstnání. Během toho (zatím) posledního jsem Zábranovu autobiografii konečně sehnal, a pročítal ji minulou zimu u mnoha půllitrů po mnoha ubíjejících šichtách v teple večerních hospod. O Lupičích tam není ani slovo. Období, kdy byla antologie vydána, je v knize Celý život vynecháno. Zda se Zábranovy zápisky z té doby nedochovaly, nebyly použity vydavatelem, či snad nebyly vůbec napsány, to zůstává otázkou. Vše, co máme, je tedy Zábranovo průvodní slovo k jednotlivým povídkám a jejich autorům, plus výše zmíněná předmluva. A když to vezmeme kolem a kolem, tak to není zas tak málo. 
Díky ti, Jane Zábrano.

úterý 30. srpna 2011

Tichá hrůza

Ať to zní sebepodivněji, patřilo odedávna k oblíbené lidské zábavě navzájem se povyrážet vyprávěním o hrůzách všeho druhu a v bezpečí u teplých krbů a pokud možno v četnějším obsazení společně se krásně bát. Snad v tom sehrála úlohu psychologická skutečnost, že obava vyslovená a strach přiznaný už jsou právě pro sám fakt vyslovení a přiznání jen poloviční a strašidlo připoutané magickou silou slova ke skutečnosti ztratí značnou část své škodlivé moci.“ (Z předmluvy k druhému vydání Tiché hrůzy.)

Letopočet 1967 je zapsán do srdcí všech opravdových tuzemských fanoušků horroru (alespoň tedy těch, kteří umějí číst) jako rok, kdy se na pultech knihkupectví poprvé objevila nejproslulejší a nejkultovnější antologie, jaká u nás kdy vyšla. TICHÁ HRŮZA. Naprostý základ, jasná povinnost a čirá radost pro každého, kdo se někdy zajímal o literární horror. Tuto povídkovou knihu sestavil a kompletně přeložil Tomáš Korbař (* 2. 2. 1920 Vídeň, † duben 1976 Praha), nejvýznamnější český propagátor literatury hrůzy, jemuž mimo jiné vděčíme za antologii Rej upírů či překlady takových stěžejních děl žánru, jakými jsou Frankenstein nebo Dracula.
TICHÁ HRŮZA zahrnuje šestnáct povídek, zastupujících to nejlepší, co bylo v Anglii a Americe napsáno od čtyřicátých let 20. století až do tehdejší žhavé současnosti. Jednalo se tedy o úplně první původní antologii moderního horroru, jaká u nás byla vydána. 
Význam TICHÉ HRŮZY je o to větší, když si uvědomíme, v jaké době se objevila. 
Tehdy měly naše země za sebou už téměř dvacet let usilovného potírání horroru ze strany komunistické moci. Tento žánr byl oficiálně shledán úpadkovým, brakovým, dekadentním a se zásadami učení marxismu-leninismu absolutně neslučitelným. Řádění strážců socialistické morálky a umělecké čistoty unikali v podstatě jen Edgar Allan Poe a Ray Bradbury, kteří byli jako jedni z mála bráni občas na milost. Ten první zemřel dávno před výstřelem z Aurory, tudíž bylo těžké jej do něčeho namočit, dílo toho druhého pak bylo cenzory vnímáno jako kritika kapitalistické společnosti. Poe byl u nás nejčastěji spojován s detektivní literaturou, Bradbury zase se science fiction, kteréžto žánry soudruhy tolik nepopuzovaly. Vždyť detektivka mohla mladé lidi přivést do řad Veřejné Bezpečnosti a sci-fi zase vychovávat budoucí vědce a astronauty. Pro upíry, vlkodlaky a jiné výplody tmářské pověrčivosti však nebylo v naší „vyspělé socialistické společnosti“ místo. 
Změna v myšlení komunistických vůdců přišla ve druhé polovině 60. let s obdobím politického uvolnění, které mělo za následek zrušení cenzury, otevření hranic a liberárnější přístup k umění. To bohužel vedlo až k obvinění z kontrarevoluce, vpádu sovětských vojsk na naše území a nástupu tzv. normalizace. Horror měl pak utrum dalších dvacet let. Antologie jako Tichá hrůza, Lupiči mrtvol nebo Švandrlíkova sbírka Draculův švagr zůstaly jedněmi z mála zbožně přechovávaných artefaktů, připomínajících onen krátký moment tuzemské horrorové obrody. 
Vraťme se však zpět do památného roku 1967. 
K nejpopulárnější beletrii patřily tehdy tituly z detektivkářské edice Smaragd, vydávané nakladatelstvím Mladá fronta. Edice Smaragd se od ostatní běžné produkce odlišovala už na první pohled; byla totiž tištěna na zeleném papíře. Jedna z verzí legendy o TICHÉ HRŮZE praví, že režim tehdy potřeboval vydat skutečný bestseller – knihu, která by šla doslova na dračku. Tomáš Korbař, jenž patřil k renomovaným znalcům a překladatelům detektivní literatury, využil jedinečné šance k propagaci jím milovaného, u nás však dosud intenzivně potíraného žánru, a nabídl svou vizi antologie moderních horrorů. Ta byla soudruhy, lačnícími po úspěšném titulu na trhu, nakonec po značných peripetiích schválena a projekt dostal (doslova) zelenou. 
Antologie byla v edici Smaragd vydána v nákladu 70 000 výtisků. O do té doby zakázané ovoce byl mezi lidem obrovský zájem a titul byl okamžitě rozebrán. Ještě v roce 1970, na samém prahu tuhé normalizace, vyšla TICHÁ HRŮZA podruhé. Náklad tentokrát čítal dokonce celých 100 000 kusů. Společně s třetím vydáním z roku 2008 (Toužimský-Moravec), u něhož nebyl počet výtisků zveřejněn, můžeme odhadovat, že TICHÁ HRŮZA je vůbec nejrozšířenější povídkovou antologií, jaká u nás byla kdy vydána. Což je velmi dobře, neboť je důležité, aby špičková kvalita byla přístupna co nejširší veřejnosti. A že v tomto případě o takovou kvalitu opravdu jde, vám zaručí každý, kdo se v oblasti horrorové literatury alespoň trochu orientuje.

Obsah:
Daphne du Maurier - PTÁCI (The Birds, 1952) 
Robert Aickman - ČEKÁRNA (The Waiting Room, 1964) 
Henry Kuttner - BYL TO DÉMON (Call Him Demon, 1946) 
Ray Bradbury - ZÁSTUP (The Crowd, 1943) 
Keith Roberts - BOULTEROVI KANÁŘI (Boulter’s Canaries, 1965) 
Joan Vatsek - SOUBOJ (The Duel, 1958) 
Robert Bloch - PLÁŠŤ (The Coat, 1939)
John Seymour Sharnik - MEZE WALTERA HORTONA (The Limits of Walter Horton, 1954) 
Stanley Ellin - SPECIALITA ŠÉFKUCHAŘE (The Speciality of the House, 1948) 
Carter Dickson - MUŽ S KOŽEŠINOVÝM LÍMCEM (New Murders for Old, 1940) 
E.C. Tubb - DRZOUN (Fresh Guy, 1958) 
Ray Bradbury - MALÝ VRAH (The Small Assassin, 1946) 
Robert Aickman - VYZVÁNĚNÍ (Ringing the Changes, 1964)
 Robert M. Coates - MUŽ, KTERÝ ZMIZEL (The Man Who Vanished, 1955) 
Stanley Ellin - SMRT NA ŠTĚDRÝ VEČER (Death on Christmas Eve, 1950) 
Shirley Jackson - LETNÍ HOSTÉ (The Summer People, 1950)

Dobrá polovina zde otištěných děl patří k tomu nejvíce reprezentativnímu, co kdy bylo v horrorovém žánru napsáno. Zejména povídky Ptáci a Byl to démon jsou jedněmi z naprostých kvalitativních vrcholů literatury hrůzy. První z obou klenotů se u nás později objevil ještě v několika antologiích (např. v "Alfred Hitchcock uvádí…", z jejíhož původního vydání byl ostatně do Tiché hrůzy převzat) a také v samostatné sbírce Daphne du Maurier "Ptáci a jiné povídky", kde byla mimochodem použita prodloužená verze příběhu. K obdivovatelům druhého výše jmenovaného drahokamu z pera Henryho Kuttnera, patří i publicista Ivan Adamovič. Tento v 90. letech zřejmě nejagilnější český propagátor horroru neváhal Kuttnerův démonický majstrštyk, skvěle využívající síly dětské imaginace, zařadit znovu do své prestižní antologie "Hlas krve", která se na Korbařův výbor hrdě odvolává. 
Jednou z nejpopulárnějších povídek Tiché hrůzy je Specialita šéfkuchaře z dílny Stanleyho Ellina, jenž proslul především psaním detektivních příběhů. Tento gurmánský kousek byl mnohokrát parafrázován (u nás např. Miloslavem Švandrlíkem v povídce Guláš) a také zdramatizován pro český rozhlas a televizi. 
Hned za výše jmenovanou „velkou trojku“, jíž můžeme plným právem postupně přiřknout přívlastky jako nejznámnější, nejkvalitnější a nejpopulárnější (…povídka z Tiché hrůzy), bych vyzdvihl mého speciálního oblíbence, kterým jsou Boulterovi kanáři Keitha Robertse. Jde o kousek mistrně balancující na často jen stěží rozeznatelné hranici mezi hrůzou a humorem. Kanáři navíc nabízejí tehdy poměrně průkopnickou (a později v žánru zhusta využívanou) konfrontaci vědeckého přístupu a nadpřirozena. 
Také Bradburyho Malý vrah má mezi čtenáři spoustu příznivců. Za hřích stojí už jen pro vděčný motiv dítěte coby horrorového monstra, který právě Bradbury využil v literatuře jako jeden z prvních; a to nejen v této povídce. Další ochutnávkou z Bradburyho díla je Zástup, dnes již klasické mystérium o podivných lidech, zjevujích se u automobilových nehod. 
Robert Aickman je znám především svými příběhy s nadpřirozenými motivy. Sám pro ně používal termínu „strange stories“. Jeho Vyzvánění stojí na výborném, až mrazivě strašidelném nápadu; Čekárna je pak jako stvořená k četbě při nočním cestování vlakem. 
Třetím autorem, jemuž bylo po Aickmanovi a Bradburym dopřáno cti blýsknout se v Tiché hrůze hned dvakrát, byl Korbařův detektivkářský oblíbenec Stanley Ellin. Smrt na Štědrý večer se vyznačuje jistou dávkou viktoriánské zatuchlosti a dobrou pointou. 
K výrazným klenotům Tiché hrůzy patří bezpochyby také Plášť Roberta Blocha (autora románové předlohy Hitchcockova filmu Psycho). Upírská povídka odehrávající se na Halloween - toť vskutku uspokojivá kombinace pro nadšené ctitele romantické hrůzy. 
Muž s kožešinovým límcem Cartera Dicksona (autora detektivek, přezdívaného pro oblíbený námět mnoha jeho příběhů „mistr záhady zamčeného pokoje“) má pár sugestivně strašidelných momentů, kvůli nimž stojí tato mysteriózní záležitost za ochutnávku.
 Meze Waltera Hortona se stylově podobají famózním kouskům Roalda Dahla, schází jim však mistrův výživný černý humor. (U této povídky si nejsem úplně jist, zda ji můžeme nazývat plnokrevným horrorem. Pokud ano, pak jde o jediný horrorový příběh zabývající se vážnou hudbou, jaký jsem doposud četl.) Dalším tak trochu dahlovským kouskem je poněkud bizarní anekdota Muž, který zmizel od amerického kritika umění Roberta M. Coatese.
Některé povídky výstižně reflektují dobu svého vzniku, jiné ještě dnes spolehlivě inspirují tvůrce moderních filmových spektáklů. E.C. Tubb ve své vtipné a přesto neodolatelně temné fantasy Drzoun originálně využívá nukleární paranoiu 50. let ve spojení s klasickými horrorovými monstry, zatímco některé prvky, použité ve zdařilé ghost story Souboj Joan Vatsekové, mohou filmového diváka upomenout na úspěšný snímek Paranormal Activity.
Poslední slovo dopřál editor královně psychologického děsu, Shirley Jackson, známé románem "The Haunting of Hill House" (který byl pod názvem The Haunting již několikrát zfilmován), a především pak díky své povídce Loterie, pravidelně se umisťující na nejvyšších příčkách různých anket o nejlepší horrorovou prózu. Letní hosté nezklamou, avšak Loterie je přece jen o třídu výš. Proč Tomáš Korbař nepoužil právě tuto její nejslavnější povídku, je otázkou. Možná se u nás už dříve někde objevila, a jemu šlo především o to, seznámit čtenáře s prózami u nás do té doby nepublikovanými. Ivan Adamovič ovšem v 90. letech nezaváhal, a Loterie patří k ozdobám jeho (již zmiňovaného) výboru "Hlas krve". 
Od prvního vydání Tiché hrůzy uběhlo dlouhých čtyřiačtyřicet let. Fakt, že drtivá většina zde uvedených povídek neztratila nic na své působivosti, svědčí o síle a nadčasovosti dobře napsané hrůzy. Korbařova antologie je věčně mladou společnicí nejen všech milovníků horroru, kteří ještě dovedou číst, ale všech příznivců kvalitní literatury vůbec. A to, že dle názoru mnohých zůstává antologií ve svém žánru dosud nepřekonanou, hovoří o jejím významu a kvalitě více než jasnou řečí.

Jak se píše v předmluvě k druhému vydání (Mladá fronta, 1970):
"Snahou překladatele i redakce bylo uvést v tomto prvním českém výboru, který pro značný ohlas vychází nyní již podruhé, pokud možno co největší počet možných variací, od zajímavého anekdotického nápadu, rozvedeného v povídku, až po literárně nejlepší ukázky, kdy hyperbola žánru je zvolena funkčně pro vyjádření pocitu, který se snad jinak ani lépe zachytit nedá..."

Dnes, téměř půl století od zjevení Tiché hrůzy, můžeme konstatovat, že tehdejší snaha překladatele i redakce rozhodně vniveč nepřišla.

neděle 31. července 2011

Povídka v krizi

Tento blog si klade za cíl propagaci povídky jakožto literárního útvaru, který momentálně zažívá obrovskou komerční krizi. Je paradoxem, že v době tak uspěchané jako je tato, je na tom povídka tak špatně, a mnohem větší oblibě se těší rozsáhlé romány, nejlépe minimálně pentalogie. Jeden by řekl, že povídka je díky svému nevelkému formátu ve všem tom shonu přímo ideální kratochvílí k zalepení těch mála vyšetřených chvil, které moderní člověk má. Ale skutečnost je jiná. Největšími bestsellery zhusta bývají právě těžké bichle plné vaty. Kdo se dnes ještě pídí po nějakých antologiích?

Jen s mírnou nadsázkou říkávám, že pro tuto dobu je signifikantní, že nikdo nečte, ale všichni píšou a podle toho to taky vypadá. Ono už pochopit podstatu věci a definovat, co je vlastně povídka zač, dělá některým lidem značný problém. Jedině tak mohlo dojít k takovému zmatení pojmů, jaké můžeme vidět např. na českém webu Stephena Kinga, kde pojem „povídka“ je běžně používán coby označení novely.

Diskutoval jsem s několika zástupci toho mála, co ještě zbývá z vymírající sorty nazývané „čtenáři knih“. Od některých jsem se dozvěděl, že povídky je nebaví, protože jsou příliš krátké; člověk se nestačí pořádně vžít do postav, a sotva se do toho ponoří, už to končí. Tito lidé kladou bohužel na povídky úplně jiné nároky, než by ve skutečnosti klást měli. Povídka není nekonečným televizním seriálem (které se dnes těší oblibě přímo mimořádné), není sedmidílnou románovou ságou, není dokonce ani novelou. Povídka je nejkratší literární útvar, psaný v próze. Jde vlastně o určitou formu anekdoty, kde obsah je zhuštěn na co nejmenší možnou míru. Nepředkládá žádné dějové odbočky, nemá složitou strukturu, díky malému prostoru musí autor ukázat co skutečně umí – povídku nelze odbýt, obkecat ani jinak obelstít – je to chvíle pravdy mezi autorem a jeho čtenářem. Moment, kdy spisovatel prokáže, co v něm skutečně je. Pár stránek, které vás musí vtáhnout, pohltit a naplnit uspokojením. Teprve na tak omezeném prostoru se ukážou opravdoví mistři.

Jenže tento kdysi tak rozšířený literární útvar, oblíbený po celé stovky let až do poloviny století dvacátého, má dnes takřka na kahánku. Lidé ho nechtějí číst, vydavatelé jej nechtějí vydávat a z toho logicky plyne, že spisovatelé jej nechtějí psát.

Není divu, že Stephen King nazval v roce 2002 (v předmluvě ke své sbírce Všechno je definitivní) psaní povídek "provozováním téměř zapomenutého umění". Ocitujme nyní tohoto všeobecně známého autora, který během své mimořádně úspěšné kariéry publikoval něco kolem stovky povídek (z nichž minimálně dvacet je skutečně vynikajících), a na druhou stranu zaplavil trh obrovským množstvím románů, z nichž některé jsou delší než týden před výplatou:

"…troufám si tvrdit, že (povídka) je k pádu do propasti zapomnění o pěkný kus blíž než poezie. Když jsem v roce 1968 prodával svou první povídku, už tehdy jsem si naříkal na stále se zmenšující trh: pulpové časopisy byly pryč, výběrové magazíny mizely, týdeníky (jako třeba Saturday Evening Post) odumíraly. V následujících letech jsem byl svědkem, jak se trh s povídkami scvrkává stále víc. Bůh žehnej drobným magazínům, v nichž můžou mladí spisovatelé dosud publikovat své povídky jen za autorské výtisky, a Bůh žehnej redaktorům, kteří dosud pročítají všechen ten škvár, co se jim kupí na stole, a Bůh žehnej vydavatelům, kteří dají čas od času zelenou nějaké antologii původních povídek – a věřte, že by Bůh na požehnání těmhle lidem rozhodně nepotřeboval celý den. Dokonce ani pauzu na kafe by mu to celou nezabralo. Deset až patnáct minut by úplně stačilo. Tak málo jich totiž je a rok co rok jeden či dva ubudou. Magazín Story, taková vůdčí hvězda pro mladé spisovatele (…), je teď pryč. Amazing Stories jsou i přes opakované pokusy o znovuoživení taky pryč. Zajímavé vědeckofantastické časopisy jako třeba Vertex jsou pryč a s nimi samozřejmě i časopisy horrorové jako Creepy nebo Eerie. Všechna tahle skvělá periodika jsou dávno po smrti. Čas od času se někdo pokusí některý z těchto magazínů oživit; právě když tohle píšu, potácí se v takové oživovací kůře Weird Tales. Většinou bez úspěchu. (…) objevují se a ztrácejí během jediného mžiknutí oka. Co jednou zmizí, nemůžete přivést nazpátek. Co je jednou zapomenuté, už zapomenuté zůstane.

Já během let v psaní povídek pokračuji, (…) částečně proto, že tímhle způsobem dokazuji, přinejmenším sám sobě, že jsem se nezaprodal, ať už si nepřátelští kritikové myslí, co chtějí. Povídky jsou stále kusová práce, jakýsi ekvivalent jedinečných výrobků, které si můžete koupit v obchůdcích soukromých řemeslníků. Pokud tedy máte chuť být trpěliví a počkat si, než vám je ručně někde v dílně vytvoří.

(…) Tahle kniha se pravděpodobně na nějakou dobu usadí na žebříčku bestsellerů; mám v těchhle věcech docela štěstí. Ale pokud ji tam uvidíte, zkuste si položit otázku, kolik dalších povídkových sbírek se v průběhu roku do takového žebříčku dostane a jak dlouho budou asi vydavatelé vydávat typ knihy, o který čtenáři nejeví nijak zvláštní zájem. A přitom například pro mě existuje jen pramálo věcí tak příjemných, jako usadit se za chladné noci se šálkem čaje do svého oblíbeného křesla, zaposlouchat se do venkovního větru a přečíst si dobrý příběh, který stihnu celý na jedno posezení."

pondělí 20. června 2011

Je horror podřadný žánr?

Někdy v dubnu 2007 jsem byl požádán, abych formou článku pro jeden fanouškovský blog odpověděl na otázku uvedenou v nadpisu tohoto příspěvku. Bylo nás dotázaných tehdy víc, a každý z nás se odpovědi zhostil po svém. Docela nedávno jsem svou tehdejší odpověď znovu pročítal, a zjistil jsem, že se mi pořád líbí. Neztratila svou platnost a nebudu na ní muset měnit ani ťuk. Berte to jako mé ultimátní vyjádření k velkému tématu s názvem HORROR. Navíc se mi toto vyjádření hodí náramně do krámu (už proto, že z větší části se týká právě literatury), než se v dalších měsících pustím do rozborů nejdůležitějších antologií, vydaných u nás v posledních padesáti letech.

Takže, je horror podřadný žánr?

Nikdo z těch, kdo mě znají, asi nečeká, že bych byť jen na okamžik připustil, že žánr, který většinu svého života intenzivně zkoumám a propaguji (a to zejména proto, že jej mám upřímně rád), je něco podřadného. Ostatně, kdo by se takovou dobu vážně zabýval podřadnými nebo bezcennými věcmi? Proč by se spisovatel jako Charles Dickens nebo režisér jako Stanley Kubrick vůbec namáhali cokoliv tvořit v rámci tohoto žánru, kdyby šlo o podřadnou věc? Proč by se vlastním jménem podepisovali pod něčím, co by jim neumožnilo vytvořit kvalitní a ceněné umělecké dílo?
I ty nejzbožňovanější intelektuálské ikony mezi režiséry, Ingmar Bergman a Federico Fellini, si v 60. letech natočili své horrorové filmy. Proč to udělali? Jednoduše proto, že horror je pro každého ambiciózního tvůrce obrovskou výzvou. Když zůstaneme u základního kamene horroru, tedy u literatury, řeknu vám, že není snad nic těžšího (a podobné je to i s humorem), než napsat opravdu kvalitní hrůzostrašný příběh. Zkuste si to někdy sami.
Když se taková věc podaří, rozhodně stojí za propagaci. Proč by se jinak takový básník jakým byl Jan Zábrana, nebo překladatel formátu Tomáše Korbaře, namáhali prosazovat za tuhého socialismu k vydání jimi sestavené (a dnes už kultovní) horrorové antologie, kdyby nebyli přesvědčeni, že zde jde o kvalitu, s jakou je třeba seznamovat pokud možno co největší okruh čtenářů? A to i přes překážky, které jim pod nohy házel vládnoucí režim, přesvědčený o brakovosti a závadnosti hrůzostrašného žánru; režim, který se bál všech mystérií, tajemna a temné romantiky jako čert kříže. Až tolik se jich bál, že tyto nematerialistické a dekadentní „bludy“ neváhal potírat téměř celých 40 let. Díkybohu za všechny ty dnes už často bezejmenné odvážlivce, kterým se podařilo za pomocí mnohdy jen těžko představitelných lstí, husarských kousků a vlastních obětí prosadit k vydání knihy Edgara Allana Poea, Raye Bradburyho, Roalda Dahla nebo třeba Dina Buzzatiho.
Bohužel toto tvrdé potírání se nemile podepsalo na myšlení hned několika generací. Nelze se divit tomu, že dodnes dochází k bezmyšlenkovitému přejímání marxistické teze o horroru jakožto podřadném žánru, který „opravdovému“ zájemci o umění jaksi programově nestojí za to. Své jistě dělají také přetrvávající materialistické tendence při výchově dětí, kterým často není dán prostor pro svobodné rozvíjení vlastní fantazie.
Nezřídka dochází k tomu, že se lidé ze zvědavosti podívají na nějaký (většinou náhodně vybraný, nebo jiným - často stejně neznalým - divákem doporučený) filmový horror, a pak shledají, že všem jejich uměle vypěstovaným zábranám a odmítavým reflexům se dostalo opodstatnění. („Ejhle, tak ten horror je opravdu hloupá věc!“) Na základě této zkušenosti pak poučeně soudí celý žánr. Takový člověk si potvrdí mnohokrát slyšené věci o tom, že horror znamená jen potoky krve, vykuchaná střeva a explicitní násilí, a dál už po ničem nepátrá. Nemá potřebu. Má jasno. Myšlenku, že v horroru se tak jako všude kromě zbytečného balastu vyskytují i klenoty, a že právě nemusel vidět zrovna reprezentativního představitele žánru, si obvykle nepřipouští.
Velice znepokojivým faktem také je, že se dnes o horroru všeobecně neuvažuje jako o literatuře. A to přesto, že původně šlo o žánr výsostně literární. Je často až šokující, když samozvaní „horroroví odborníci“ přiznávají, že nečtou. Někteří jsou na to dokonce hrdí. I v opomíjení role literatury (speciálně horrorových povídek, které jsou pro celý žánr přímo zásadní) může být příčina vnímání horroru jako něčeho podřadného.
Ale i kdybychom si vzali na paškál pouze film, kdo z těch, kteří se o filmové umění opravdu zajímají, by si dovolil zpochybnit kvalitu a význam německých expresionistických snímků jako Kabinet doktora Caligariho nebo Nosferatu? Každý inteligentní filmový fanoušk ví, jak historicky důležité a kvalitní ty filmy jsou. O podřadnosti nelze mluvit. A přesto nikdo nepochybuje, že se jedná o horrory.
Ale vraťme se tam, kde to všechno začalo, někam k ženevskému jezeru, až na počátek 19.století. Protože právě tam se nejspíš prvně zrodila idea horroru jako žánru nikoliv méněcenného, ale plně uměleckého a vpravdě vznešeného. Právě tehdy, za bouřlivé noci, několik vrcholných představitelů literárního romantismu, mezi nimiž byli básníci lord Byron, Percy Shelley a jeho žena Mary, uzavřelo památnou sázku, z níž povstal moderní Prometeus, a jeho monstrum vyrazilo dobývat svět. Základy nového směru, který byl nazýván gotickým románem, a pro který se později vžilo pojmenování horror, byly položeny. Nákaza, kterou se Frankensteinovo monstrum vydalo šířit po celém světě, se od té doby promítla snad do všech uměleckých odvětví. A nejen tam.
Dnes - pokud máme zájem - můžeme nacházet až neuvěřitelné množství důkazů o tom, že tento žánr s vpravdě aristokratickým rodokmenem, a bohatou, více než zajímavou historií, může být nazýván podřadným toliko jedinci naprosto neznalými meritu věci.

- - - - -

Poznámka: K odpovědím dalších dotázaných se dostanete velmi lehce, pokud na mém blogu Horror, chlast & rock'n'roll kliknete vpravo nahoře (The Best of HCR) na odkaz se stejným názvem jaký má i tento příspěvek.

středa 11. května 2011

50 nejlepších horrorových povídek

V roce 2006 jsem pro blog HCR vypracoval seznam padesáti nejlepších u nás vydaných horrorových povídek. Seznam je stále aktuální a tak jednoduše nemůže chybět ani zde. Povídky byly původně řazeny abecedně, podle českých názvů. Nyní nabízím jejich chronologický přehled. Nechybí ani informace o tom, v jakých antologiích a sbírkách byla u nás tato díla publikována. Ke každé z padesáti povídek je připojen stručný komentář.

Jako asi každý podobný počin, i tento výběr určitě není dokonalý. Ale snaží se o to...

Charles Dickens: HLÍDAČ
(The Signal-Man, 1866)
"Hlas krve" - Najáda, 1996
Vynikající horror klasika anglické literatury. Dodnes možná nejlepší duchařská povídka vyšla před více než stočtyřiceti lety.

Bram Stoker: INDIÁNSKÁ ŽENA
(The Squaw, 1893)
"Warlock: Brutal horror #1" - Gehenna Publishing, 1994
Gotický hrad, železná panna a jedna černá kočka. Chválená i zatracovaná povídka autora nejslavnějšího upírského románu.

William Wymark Jacobs: OPIČÍ TLAPKA
(The Monkey’s Paw, 1901)
"Půlnoční povídky" - Albatros, 1989
Znalost této klasiky je pro ctitele žánru prakticky povinností.

William Hope Hodgson: HLAS VE TMĚ
(The Voice in the Night, 1907)
"Hlas krve" - Najáda, 1996
Více než jedno století už uplynulo od chvíle, kdy tento vynikající zástupce subžánru hrůzostrašných námořnických historek spatřil světlo světa.

H. P. Lovecraft: DIVÁK
(The Outsider, 1920)
"Šepot ve tmě" - Mladá fronta, 1992
První úspěšná Lovecraftova povídka je poněkud netypickým představitelem jeho díla. Dobře budovaná atmosféra tajemna a vznosné monumentálnosti je spolu s pěknou pointou hlavním kladem této dark fantasy. Pro mě osobně nejlepší Lovecraft.

Robert Bloch: PLÁŠŤ
(The Coat, 1939)
"Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967
Upířina odehrávající se na Halloween – co víc si může fanoušek přát. Tenhle kousek navíc pochází od autora předlohy k Hitchcockovu legendárnímu filmu Psycho.

John Collier: VEČERNÍ PRVOSENKA
(Evening Primrose, 1940)
"Alfred Hitchcock uvádí: Strašidla na dobrou noc" - ABR, 1995
Muž toužící po klidu a samotě nalezne dokonalý úkryt před lidmi na tom nejméně pravděpodobném místě. V momentě, kdy zjistí, že ve svém úkrytu nežije sám, se však jeho idylka pomalu mění na horror, přerůstající do surreálných rozměrů. Mistrovské dílo, jehož půvaby nejlépe odhalíte v nějakém svém vlastním úkrytu. Kdyby se našel dostatečně šílený filmový umělec, jenž by dokázal působivě převést naznačené hrůzy tohoto divného příběhu na plátno, možná by se z Večerní prvosenky stal kult hledačů všech možných podivností.

Ray Bradbury: ZÁSTUP
(The Crowd, 1943)
"Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967
Být uvězněn v nabouraném autě, zatímco se k vám blíží hrůzný zástup – toť jedna z nejděsivějších vizí, jaké si lze představit. Bradbury ji použil jako základ k ještě rafinovanějšímu příběhu.

Ray Bradbury: VÍTR
(The Wind, 1943)
"Lupiči mrtvol" - Orbis, 1970
Jeden z nejlepších horrorů Raye Bradburyho je z velké části záznamem telefonního hovoru. Bellův přístroj představuje jediné spojení mezi reálným světem a světem rozběsněného, triumfujícího nadpřirozena.

Stephen Grendon: PÁN Z PRAHY
(A Gentleman from Prague, 1944)
"Lupiči mrtvol" - Orbis, 1970
Pro tuzemského čtenáře je příběh zajímavý už tím, že se odehrává v Praze za dnů tzv. mnichovské zrady. Povídka byla převzata z jakéhosi poválečného magazínu, a Jan Zábrana (editor této významné antologie z roku 1970) Grendona považuje za naprosto neznámého autora. Dnes už se ví, že Grendon byl pseudonym jednoho z Lovecraftových učedníků, Augusta Derletha.

Henry Kuttner: BYL TO DÉMON
(Call Him Demon, 1946)
"Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967 / "Hlas krve" - Najáda, 1996
Jeden z nejlepších horrorů všech dob fantasticky pracuje s využitím dětské imaginace.

Shirley Jackson: LOTERIE
(Lottery, 1948)
"Hlas krve" - Najáda, 1996
Stěžejní dílo temné královny psychologického děsu. V různých anketách o nejlepší horrorovou povídku se už léta umisťuje obvykle na samém vrcholu.

Stanley Ellin: SPECIALITA ŠÉFKUCHAŘE
(The Speciality of the House, 1948)
"Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967
I u nás slavný a mnohokrát kopírovaný příběh, známý též z televizní adaptace s Jiřím Lábusem v hlavní roli.

Ray Bradbury: USHER II.
(Usher II, 1950)
"Marťanská kronika" - vydáno mnohokrát u různých nakladatelství
Asi nejgeniálnější parafráze na dílo jiného autora, jakou jsem kdy četl.

Daphne du Maurier: PTÁCI
(The Birds, 1952)
"Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967
Vynikající kousek, podle kterého natočil Alfred Hitchcock svůj slavný snímek. Povídka na rozdíl od filmu nezestárla.

Roald Dahl: KŮŽE
(Skin, 1952)
"Jedenadvacet polibků" - Mladá fronta, 1986
„Malířský horror“. Mistr neobvyklých nápadů, černého humoru a vyšperkovaných point v jednom ze svých nejoriginálnějších příběhů.

Jerome Bixby: JE TO DOBRÝ ŽIVOT
(It’s a Good Life, 1953)
"Alfred Hitchcock uvádí: Strašidla na dobrou noc" - ABR, 1995
Temná science fiction, zamýšlející se nad absurditou situace, kdy moc je plně v rukou nesvéprávného jedince. Mnohým důvěrně známá věc, zde dovedená do mrazivě obludného rozměru.

Roald Dahl: SKOPEC NA PORÁŽKU
(Lamb to the Slaughter, 1955)
"Lupiči mrtvol" - Orbis, 1970
Chcete geniální černohumornou detektivku? Mistr point a šílených nápadů ji napsal právě pro vás.

George Langelaan: MOUCHA
(The Fly, 1957)
"Lupiči mrtvol" - Orbis, 1970
Horký kandidát na post nejlepší strašidelné povídky, jaká byla kdy napsána. Langelaan zde využívá mnoha způsobů vyprávění (deníkové zápisky, citace z dopisů, živé dialogy, vzpomínky i přímé popisy děje). Moucha začíná jako klasická detektivka, pokračuje jako sci-fi a vrcholí jako čirý horror. Autor dokázal všechny použité ingredience s bravurou a nenásilnou elegancí skloubit do jednoho dokonalého celku, jenž nelze číst jinak než jedním dechem.

Richard Matheson: NOEMOVY DĚTI
(The Children of Noah, 1957)
"Hlas krve" - Najáda, 1996
Co se stane, když na americkém venkově překročíte povolenou rychlost a všimnou si toho místní policajti. Proslulá Mathesonova klasika je již půl století ozdobou mnoha antologií.

William F. Nolan: MALÝ SVĚT LEWISE STILLMANA
(The Small World of Lewis Stillman, 1957)
"Lupiči mrtvol" - Orbis, 1970
Temná a silně působivá sci-fi o mimozemské invazi ukrývá ve svých posledních řádcích brilantní a zcela nečekanou pointu. Ve své době byl Nolan i díky tomuto skvostu považován za velký objev fantastické literatury, jsa propagován samotným Bradburym.

William Sambrot: OSTROV HRŮZY
(Island of Fear, 1958)
Alfred Hitchcock uvádí: Má oblíbená strašidla" - ABR, 1995
Ve Středozemním moři je spousta ostrovů. Některý z nich může skrývat smrtelné tajemství.

E. C. Tubb: DRZOUN
(Fresh Guy, 1958)
"Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967
Co budou dělat upíři, vlkodlaci, ghůlové a další monstra po atomové válce? Toť téma této malé, ale kultovní dark fantasy.

Henry Slesar: VOLÁNÍ Z MRAKODRAPU
(A Cry from the Penthouse, 1959)
"Alfred Hitchcock uvádí: Strašidla na dobrou noc" - ABR, 1995
Mistrovská povídka o tom, že pomsta chutná nejlépe za studena. V tomto případě doslova.

Roger Zelazny: PIJAVICE Z NEREZ OCELI
(The Stainless Steel Leech, 1963)
Horror magazín č.2 - Gehenna, 1997
Vysoce zajímavý kousek, v němž se na hřbitově světa budoucnosti potkává upír-robot s upírem skutečným.

Robert Aickman: ČEKÁRNA
(The Waiting Room, 1964)
"Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967
Půvabná ghost story na téma cestování vlakem.

Keith Roberts: BOULTEROVI KANÁŘI
(Boulter’s Canaries, 1965)
"Tichá hrůza" - Mladá fronta, 1967
Nepřímý a podstatně strašidelnější předchůdce Krotitelů duchů. Konfrontace nadpřirozena a (tehdy) moderní techniky v jedné z nejlepších duchařin, jaká byla napsána.

Algis Budrys: PSOVOD
(Master of the Hounds, 1966)
"Alfred Hitchcock uvádí: Strašidla nejstrašnější" - ABR, 1995
Fantasticky promyšlený příběh plný zvířecího i lidského terroru, napsaný autorem, jenž později jako jeden z prvních rozeznal talent Stephena Kinga.

Brian Lumley: CESTA DOMŮ
(No Way Home, 1975)
"Hlas krve" - Najáda, 1996
Jedna z nejlepších strašidelných povídek na téma alternativních světů.

Stephen King: NA DOBROU NOC
(One for the Road, 1977)
"Mrtví se někdy vracejí" - Odeon, 1992 / "Noční směna" - Mustang, 1996
Vynikající upířina, která začíná ve vyhřáté hospodě uprostřed jedné tuhé zimy. Moje nejoblíbenější krátká próza z Kingovy dílny.

Stephen King: DĚTI KUKUŘICE
(Children of the Corn, 1977)
"Noční směna" - Mustang, 1996
Přestože tu King lehce vykrádá španělský film ¿Quién puede matar a un niño? (který se zase inspiruje bradburyovskými motivy dětí zabijáků), jde o nanejvýš brilantní „autoturistický“ horror.

Stephen King: NEKUŘÁCI a.s.
(Quitters, Inc, 1978)
"Mrtví se někdy vracejí" - Odeon, 1992 / "Noční směna" - Mustang, 1996
Pravá noční můra každého náruživého kuřáka a nejvtipnější povídka Stephena Kinga.

Stephen King: PRÁM
(The Float, 1982)
"Hodina děsu" - Odeon, 1992
Kingova nejstrašidelnější povídka.

Clive Barker: PŮLNOČNÍ VLAK SMRTI
(The Midnight Meat Train, 1984)
"První kniha krve" - Laser, 1994
Nervy drásající horror z newyorského metra. Barker ve vrcholné formě.

Clive Barker: AZRAEL A JACK
(The Yattering and Jack, 1984)
"První kniha krve" - Laser, 1994
Nejprovokativnější horrorový autor 80. let ve vyjímečně humorněji a zároveň hluboce lidsky laděné próze.

Clive Barker: KRÁL SYROHLAV
(Rawhead Rex, 1984)
"Třetí kniha krve" - Laser, 2001
Reprezentatavní zástupce všech horrorů s tématem „nadpřirozené monstrum na lovu“.

Brian Lumley: TENCÍ LIDÉ
(The Thin People, 1987)
"Nejlepší hororové povídky roku" - GABI, 1994
Kult. Skvělý hospodský horror o dvou alkáčích na periferii Londýna začíná v hospodě Na nádraží. Škoda jen, že dostupnější překlad v Lumleyho sbírce Nekros není z nejlepších, a poškozuje tak jedinečnou atmosféru díla.

Michael Shea: TLOUŠTÍK
(Fat Face, 1987)
"Nejlepší hororové povídky roku" - GABI, 1994
Tenhle atmosférický kousek přímo vybízí k filmovému zpracování. Umím si představit, že by se toho chopil William Friedkin nebo John Carpenter.

R. Chedwyn-Hayes: STĚHOVÁNÍ
(Moving Day, 1987)
"Nejlepší hororové povídky roku" - GABI, 1994
Velice strašidelná komedie o třech hodně divných tetičkách a jejich drahém synovci.

Joe R. Lansdale: JÁMA
(The Pit, 1987)
"Bizarníma rukama" - AF 167, 1998
Vynikající kus z pera tvůrce westernových a zombie horrorů, na téma „civilizovaný člověk versus burani“.

Gregory Nicoll: PRÁZDNÝ ÉTER
(Dead Air, 1988)
"The Year's Best Horror, Povídky: II" - Classic, 1995
Uzavřený prostor bývá velice dobrým zdrojem hrůzy. Tento příběh se neodehrává na gotickém hradě, ve strašidelném domě či na kosmické lodi, ale ve studiu rockového rádia, v němž právě probíhá hodina s Blue Öyster Cult.

David Morrell: ORANŽOVÁ JE BOLEST, MODRÁ ŠÍLENSTVÍ
(Orange Is for Anguish, Blue for Insanity, 1988)
"Hrůzný čas: Strach ve světě science fiction" - Mustang, 1996
Další „malířský“ horror. Za tento kousek dostal Morrell Cenu Brama Stokera plným právem. Nejlepší hrůzostrašná povídka za posledních pětadvacet let.

Brian Lumley: SLUNCE, MOŘE, TICHÝ KŘIK
(The Sun, The Sea and The Silent Scream, 1988)
"Dotek zla" - Polaris, 1992
Opět Středozemní moře: Jeden ostrov a párek Angličanů na dovolené svých snů. (Svých nejčernějších snů...)

Joe R. Lansdale: S MRTVOLÁKAMA V POUŠTI KADILAKŮ
(On the Far Side of the Cadillac Desert with Dead Folks, 1989)
"Bizarníma rukama" - AF 167, 1998
Zombie western, za který Lansdale zaslouženě obdržel cenu Brama Stokera.

Stephen King: DOLANŮV CADILLAC
(Dolan’s Cadillac, 1989)
"Noční můry a snové výjevy: Dolanův cadillac" - Beta, 2004
Asi poslední opravdu kvalitní povídka Stephena Kinga mimo jiné lehce odkazuje na Poeův Sud vína amontilladského. O pár desetiletí dříve udělal totéž (ovšem mnohem zřetelněji) Bradbury ve vynikající Usher II. King pak skládá nenápadnou poctu oběma klasikům.

Kim Newman: MUŽ, KTERÝ SBÍRAL BARKERA
(The Man Who Collected Barker, 1990)
"The Year’s Best Horror, Povídky: I" - Classic, 1994
Vtipná anekdota, která pobaví všechny sběratele horrorů a příznivce i nepřátele Cliva Barkera.

Graham Masterton: DECH MINULOSTI
(Rococo, 1991)
"Nebezpečné vztahy" - Talpress, 1997
Masterton sleduje postupně se prohlubující šílenství ženy, klesající stále níže na společenském žebříčku. Napsáno speciálně pro antologii erotických horrorů.

Grant Morrison: BRAILLOVA ENCYKLOPEDIE
(The Braille Encyclopaedia, 1991)
"Nebezpečné vztahy" - Talpress, 1997
Silně provokativní, sadistické, bizarní, přitom však stále umělecky kvalitní dílo, tématicky i zpracováním inspirované Barkerovými Knihami krve. Povídkový debut slavného comicsového scénáristy.

Robert Silverberg: PŘICHÁZÍ A ODCHÁZÍ
(Comes and Goes, 1992)
"To nejlepší z horroru a fantasy" – ABR, 1997
Nenápadná, přesto brilantně atmosférická mystérie o záhadném domu, který se jednou za čas objevuje a zase mizí.

Mark Ryder: LÁSKA NA CELÝ ŽIVOT
(O autorovi ani povídce nejsou známy žádné bližší údaje.)
"Warlock: Brutal horror #1" - Gehenna Publishing, 1994
Velice zábavný nekrofilní fórek od neznámého autora. (V časopise Ikárie vyslovil recenzent doměnku, že jde o povídku českého autora, píšícího pod pseudonymem.)

pátek 22. dubna 2011

Nechtěně záhrobní humor

Nakladatelství Plejáda vydalo minulý rok dvoudílnou obří antologii Z upířích archivů (The Vampire Archive, 2009) sestavenou Otto Penzlerem. Přitom se českým redaktorům podařil jeden neuvěřitelný vtip, který mě včera přiměl v hospodě udiveně zakokrhat. Zajímalo by mě, zda jsem první, kdo se o tomhle evidentně nechtěném džouku zmiňuje na netu nebo v médiích. Celá záležitost je o to zdařilejší, že se vyskytla v horrorové knize.
Ale k věci. Na samotný závěr druhého svazku si totiž můžete přečíst doslova toto:

Přes veškerou snahu nakladatelství se nepodařilo dohledat kontakt na překladatele Tomáše Korbaře a Hanu Žantovskou. Prosíme proto uvedené překladatele, aby se spojili s nakladatelstvím za účelem vyplacení honoráře.

Tak přátelé, tu usilovnou snahu bych opravdu chtěl vidět! Sestavilo snad nakladatelství Plejáda tým spiritistů, kteří mají za úkol navázat kontakt s oběma překladatelskými velikány? Nebo parta z Plejády očekává, že je paní Žantovská († 2004) s Tomášem K. († 1976) opravdu vyhledají? Případně, tkví jádro pudla v tom, že odpovědní redaktoři (když pominu fakt, že nemají ani ponětí o tak zásadních jménech české literatury) jenom neumějí používat Google?
Nevím jak vás, ale mě tato záležitost zároveň pobouřila i pobavila. A Plejáda si může na své konto připsat jednu velkou ostudu.

Kdo ví, zda měl tenhle trapas nějakou zajímavou dohru - při zběžném hledání na netu jsem nic nenašel. V každém případě celá ta věc o lecčems vypovídá.